Klinické vyšetření podrobně

Proces léčby je souborem několika kroků:

1) Anamnéza

Základem diagnostického postupu je podrobná anamnéza, ve které se důkladně shrnou nejen současné obtíže, ale i předchozí choroby, výskyt chorob v rodině, pracovní a sociální situace, návyky a užívané léky. Staří klasici interny říkávali, že dobře udělaná anamnéze je více než polovina diagnózy. Obvykle anamnéza obsahuje:

  • nynější onemocnění - popis současných pacientových obtíží, včetně jejich vzniku a vývoje
  • rodinná anamnéza - výskyt některých chorob u příbuzných pacienta, u zvířat bohužel často nedostupné
  • osobní anamnéza - popis všech onemocnění a závažnějších úrazů od narození do současnosti
  • pracovní a sociální anamnéza - charakter fyzické zátěže pacienta (domací mazlíček, pracovní využití), charakter bydliště, přítomnost dalších zvířat v domácnosti, změna majitele

2) Fyzikální vyšetření

Fyzikální vyšetření je definováno jako vyšetření pacienta bez pomůcek nebo jen s minimálním vybavením. Základními vyšetřovacími postupy jsou

  • Pohled (aspekce) - lékař si všímá konfigurace a barvy jednotlivých částí těla i typických projevů některých chorob
  • Poklep (perkuze) - lékař poklepem zjišťuje, jaký zvuk která část těla vydává
  • Pohmat (palpace) - pohmatem se zkoumá napětí, bolestivost, hledají se rezistence
  • Poslech (auskultace) - poslech pomocí fonendoskopu umožňuje hodnotit pohyb krve, plynů i tráveniny příslušným systémem

Pořadí a význam jednotlivých metod se liší orgán od orgánu. Záznam důkladného fyzikálního vyšetření nejdříve celkového vzhledu pacienta a potom podrobného vyšetření jednotlivých systémů se nazývá status praesens (zkráceně status).

3) Diferenciální diagnóza

V ideálním případě by měl po získání anamnézy a statusu lékař dospět buď k jednoznačnému závěru, že jde o určitou chorobu, nebo by měl alespoň zúžit okruh možných chorob. Nyní musí lékař určit diferenciální diagnostiku. Diferenciální diagnostika spočívá v tom, že lékař zvolí nejpravděpodobnější diagnózy z možných diagnóz odpovídajících nálezu a indikuje další vyšetření (tzv. pomocná vyšetření), která pracovní diagnózu buď potvrdí nebo vyvrátí.

4) Pomocná vyšetření

Pojmem pomocná vyšetření (tzv. paraklinická vyšeření) indikuje lékař, když potřebuje potvrdit diagnózu, stanovit rozsah choroby nebo stále častěji i při záchytu choroby ještě před jejím propuknutím v rámci preventivních prohlídek. Patří sem celá řada metod biochemických, imunologických, mikrobiologických, histologických, endoskopických, radiologických a dalších. V praxi se často používá jako pomocné RTG vyšetření, ultrazvukové vyšetření, vyšetření krve - hematologie a biochemie, základní biochemie moči testačním proužkem. Důležitou roli v rozhodování o indikaci pomocné vyšetřovací metody hrají i další faktory, především cena vyšetření, zátěž pro pacienta a přínos.

5) Terapie

Pokud je lékaři již jasná diagnóza, zahajuje léčbu. V některých případech není známá léčba nebo se nedaří zjistit příčinu pacientových obtíží - pak se lékař snaží pacientovi alespoň ulevit od symptomů - tzv. léčba symptomatická. Základem terapie v interních oborech je terapie konzervativní, tedy bez odstranění nemocné části těla. Konzervativní terapie spočívá především ve farmakoterapii (podávání medikamentů), uplatňují se ale i další postupy jako např. diety, rehabilitace nebo fyzikální terapie. Moderní vnitřní lékařství však používá i další ne zcela konzervativní metody, zejména endoskopické metody..